Vrcholový sport a cukrovka? Rozhovor s ragbistkou Terezou Baťhovou

Vrcholový sport a cukrovka? Rozhovor s ragbistkou Terezou Baťhovou

Vrcholový sport a cukrovka? „Na zápas si inzulinovou pumpu prostě sundávám,“ říká ragbistka Tereza

Jsou sporty, o kterých mnozí lidé tvrdí, že do nich ženy nepatří. Jedním z nich je i ragby a jednou z hráček českého národního týmu je Tereza Baťhová. Ta ale není pouze možnou inspirací pro ženy, ale pro všechny cukrovkáře – ukazuje totiž, že vás ani toto onemocnění nemusí zastavit před cestou za vašimi sny. Jak tedy cukrovka a nutnosti s ní spojené ovlivňují vrcholový sport?

text: Tereza Vaisová
foto: archív Terezy Baťhové

Hraješ ragby za Petrovice, ale i národní tým žen. Předtím jsi hrála volejbal. Jak dlouho se sportu věnuješ?

Odmala. Vždy jsem měla k pohybu blízko a neumím si bez něj svůj život představit.

Stejně jako si neumíš představit život bez pohybu, už si ho ale „pár“ let neumíš představit bez cukrovky...

To je pravda. Fakt, že mám cukrovku, jsem zjistila v devíti letech, takže už víc než polovinu života, tedy šestnáct let, musím některé věci prostě hlídat a řešit víc než ostatní.

Vnímala jsi jako dítě, co se vlastně děje, co ti doktoři říkají?

Jsem jediná v rodině, kdo cukrovku má. Částečně jsem vnímala, co se děje, ale v tu chvíli mi bylo líto hlavně rodičů. Vše mi docházelo až postupem času, úplné prozření a úplná zodpovědnost přišly až mezi šestnácti, sedmnácti. Jediné, co bylo v tu chvíli opravdu zvláštní, bylo to okamžité dospění. Devítiletá holka se najednou musela naučit sama řešit řadu věcí. Ale značnou část dětství se mnou co do stravy „drželi basu“ rodiče.

Kromě informací a zodpovědnosti s sebou cukrovka ale přináší i aplikaci inzulinu, testování hladiny krevního cukru, rozpíchané prsty a další věci s ní spojené...

Ano, funguji s inzulinovou pumpou, kterou mám neustále při sobě. Je to pro mě nezbytný a velice užitečný pomocník, který mi do těla během dne konstantně dávkuje potřebné množství inzulinu. Před každým jídlem si ho pak ještě dopíchávám. Navíc v sobě pumpa uchovává i všechny údaje o aplikovaném inzulinu, které si lékaři při každé návštěvě stahují. Jednou za tři dny si ještě přepíchávám kanylu. To, že mám pumpu, ale neznamená, že si nemusím dělat testy pomocí glukometru. To naopak moc praktické není, protože musím mít glukometr a vše potřebné vždy u sebe.

Říkáš, že ti vše docházelo postupně. Jak za ty roky vidíš péči o cukrovkáře a bylo pro tebe těžké si poprvé píchnout inzulin?

Musím říct, že je u nás jak péče, tak i edukace na velice dobré úrovni. Jako malou mě hned poslali k psychologovi a nutričnímu specialistovi, ti se mnou o všem mluvili, pomáhali mi. Jak čas plynul, začala jsem si některé věci a informace vyhledávat i sama. A první injekce inzulinu? Když mi ji poprvé píchla zdravotní sestra, řekla jsem si, že to tak moc bolí, že už nikdy nechci, aby mi ji píchnul někdo jiný, že si ji vždy chci píchat sama. Takže vlastně ne, nebylo to pro mě těžké, naopak.

Vrcholově se věnuješ sportu, navíc netradičnímu. Jak se na takový zápřah dívá tvá doktorka?

Samozřejmě že není šťastná, protože obecně se cukrovkářům vrcholový sport nedoporučuje. Protože ale sportuju celý život a vždy jsem dělala to, co jsem chtěla, tak se s tím prostě smířila, i když vrcholový sport prostě ideální není.

Co to pro tebe znamená? Chodíš na častější kontroly nebo máš nějaká přísnější zdravotní opatření?

V podstatě to pro mě neznamená nic. Vše řeším přes svou paní doktorku a na kontroly chodím jednou za tři měsíce. Jediné opravdu neporušitelné pravidlo je, že pokud naměřená hodnota cukru v krvi stoupne nad určitou hodnotu, kterou má každý cukrovkář jinou, tak člověk nesmí mít fyzickou zátěž. Tou by se totiž hodnota ještě navýšila, a tělo by tak mělo dvakrát tolik práce s už tak vysokou hodnotou. Naopak je to příjemnější – když je hodnota nízká, člověk se prostě bojí.

Jak tedy vypadá tvůj den, když máš zápas?

Stejně jako každý jiný, během kterého si zvládám vše korigovat sama. Před zápasem si změřím hladinu cukru v krvi, případně si dopíchnu inzulin. Na zápas samozřejmě pumpu připojenou nemám, nikdy se mi ani nestalo, že bych ji přímo během hry potřebovala.

Začínáme se tedy bavit o stravě?

Přesně tak, vše je o vyváženosti. Když člověk dobře vykompenzuje sport jídlem, tak vlastně není žádný problém. Jím šestkrát denně a za ty roky už vím, co je dobré, jaké množství mohu čeho sníst, v čem je kolik sacharidů. Vše je, stejně jako u normálního zdravého člověka, o rovnováze a vyváženosti, u nás cukrovkářů je to jen o něco striktnější.

Používáš na zapisování jídel a zjištění nutričních hodnot nějakou chytrou aplikaci?

Nějakou jsem si stáhla, upřímně si to ale stejně radši píšu na papír. Samozřejmě jsou chvíle, kdy musím hledat a vážit.

Co z toho „dobrého“ jídla máš nejradši a co je naopak tvým největším pokušením z oblasti zakázaného ovoce?

Zelenina a maso, a tím myslím hlavně steaky. Navíc jsou to i věci, ve kterých nenajdete téměř žádné sacharidy. Skvělou možností jsou také cukr-free recepty. A z těch pokušitelů je to rozhodně čokoládová tyčinka, to je můj největší hřích, i tu si ale čas od času dopřeju.

Zatím se vrcholové sportování s cukrovkou nezdá tak komplikované, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je tedy nějaký strašák?

Ani ne strašákem, ale spíš nepříjemností jsou samozřejmě rozpíchané prsty, na ty se ale dá zvyknout. Co už strašákem trošku je, je fakt, že nevíš, jak budeš vypadat třeba ve čtyřiceti. Není ale nic, co by v souvislosti se sportem mělo budit nějaké extra obavy. Pokud ale na pravidla života s cukrovkou lidé kašlou, tak jim to tělo už třeba kolem padesáti ukáže a vrátí.

Zmínila jsi rozpíchané prsty. Existuje i jiná možnost, jak si cukr v krvi změřit, nebo to bez občas citlivých prstů prostě nejde?

Jde. Některé z nás, asi dvě nebo tři holky, jsme vyzkoušely senzor, který si připevníte pomocí aplikátoru na paži. Ten pak celé dny drží během všedních aktivit i sportu a stačí jen přikládat čtečku a snímat data. Byla jsem s tím moc spokojená, protože tak má člověk všechny informace pořád u sebe – dávky inzulinu v pumpě a naměřené hodnoty krevního cukru ve snímači senzoru. Navíc je pro mě jako sportovce zajímavé sledovat na těchto nových technologiích a zařízeních pohyb cukru, i co se výkonu týká.

Nikdy jsi tedy nemyslela na to, že bys ve sportu měla oproti spoluhráčkám nějaký handicap?

Rozhodně ne. Nemám úlitby ani v týmu, navíc si holky toho, že nějakou cukrovku vůbec mám, všimly až po roce a půl společného sportovního soužití. I když je dobré občas cukrovkou lidi postrašit, život a sport s ní rozhodně není takové peklo, jak se občas někde tvrdí. Necítím se nějak omezená, vše jsem dělala a dělám tak, jak jsem chtěla a chci. Navíc nám dnešní svět technologií a odborníků na stravu nabízí stále větší možnosti, jak svůj život posouvat až do relativního normálu.