Karel před patnácti lety pracoval jako obchodní zástupce a únavu, žízeň a nutnost častěji chodit na toaletu zpočátku příliš neřešil. Když ale začal usínat za volantem a přidaly se další komplikace, navštívil lékaře. Diagnóza zněla diabetes 1. typu a Karel si od té doby denně píchá inzulin.
David žije s revmatoidní artritidou od dvanácti let, v roce 2017 mu lékaři vyměnili oba kyčelní klouby za titanové. Ani jedna diagnóza ale partnerům nezabránila, aby se věnovali svému největšímu koníčku – cestování. Jen se zkrátka co tři měsíce vracejí zpátky do Čech kvůli zdravotním prohlídkám. O svých cestách přednášejí a píšou o nich na blogu Titan a Inzulín na cestách.
Karle, jste pořád věrný inzulinovému peru a klasickému glukometru?
Karel: Ano, i když od pacientů s inzulinovými pumpami vím, že jsou mnohem praktičtější. Trpím ale fobií z jehel, takže si nedokážu představit, že mám jednu neustále v sobě. A u glukometru zatím zůstávám proto, že jsme loni byli skoro celý rok mimo domov a nechtěl jsem nové technologie testovat na cestách.
Procestovali jste značnou část Asie. Kde se vám nejvíc líbilo?
David: Do konce života si budu pamatovat Myanmar, Indii a Raja Ampat, což je souostroví u Papuy Nové Guiney. Myanmar pro vstřícnost místních, nádherné památky a taky šestadvacetihodinovou cestu busem. Indii pro její nespoutanost, divokost a odlišnost. A Raja Ampat je prostě ráj.
Karel: Raja Ampat byl opravdu sen. Miluji šnorchlování a potápění a na planetě pro tyhle aktivity není hezčí místo. Nádherné památky a skvělí lidé byli i v Myanmaru a Vietnamu, líbilo se mi také na Fidži, v Sydney nebo na Komodských ostrovech. Čím dál častěji vzpomínáme na Indii a chceme se tam vrátit.
Soustroví Raja Ampat – jedna z jejich nej destinací. Foto: Titan a Inzulín
Umíte si představit, že byste někde v Asii žili natrvalo?
David: Na většině těch míst není úplně dostupná lékařská péče, takže spíš ne. Umím si ale představit život na Bali. To nabízí hodně cestovatelských aktivit a zároveň i evropský standard zdravotnictví.
Karel: Souhlasím s Davidem. Pokud bych měl někde na delší dobu žít, bylo by to asi Bali. Je to úžasná směs kultury, náboženství, zajímavé architektury, usměvavých lidi a na asijské poměry je tam dostupné vše, co člověk dlouhodobě k „normálnímu“ životu potřebuje. Mě nabíjejí místa, kde je bujná vegetace, a Bali je asi nejzelenější ostrov, který znám.
Kde čerpáte informace o tom, zda je pro vás bezpečné do dané země vyrazit?
David: Plán cesty, hotely a přepravu řeším hlavně já. Čtu si na internetu cestopisy lidí, kteří už naše vysněná místa navštívili, a pak se to snažím naplánovat tak, abychom to zvládli i my.
Karel: Vybírali jsme hlavně destinace, které nás vždy lákaly, ale nebylo na ně tolik času. Třeba Vietnam jsme oba chtěli projet už dávno, ale pohodlně to za méně než měsíc nejde.
Jak všechno potřebné vybavení, zejména inzulin, na cestách skladujete?
Karel: Naše cesty vždy plánujeme tak, abychom měli na pokoji nebo minimálně v hotelu ledničku, kam inzulin schovávám. Vždy s sebou vozím zásobu inzulinu i papírků na celou dobu cesty. Plus vždy jednu až dvě ampule inzulinu navíc jako rezervu.
David (vpravo) má titanové kyčle, Karel diabetes 1. typu. V cestování kolem světa jim to nebrání. Foto: Titan a Inzulín
Jak na cestách řešíte jídlo a hlavně sacharidy? Vozíte si s sebou třeba váhu?
Karel: Váhu nevozím, porce už dokážu odhadnout. Nicméně byly destinace, na které jsem se musel připravit. Například na Raja Ampat jsem si vezl asi čtyřicet ovesných kaší, jelikož jsem věděl, že mají menší snídaně, které by můj nutný počet sacharidů nepokryly. Taky jsem s sebou vezl hromadu bonbonů Mentos, kdybych měl hypoglykémie. Ke konci pobytu, kdy už jsem věděl, že nebudou potřeba, jsem je rozdával místním dětem. Viděly ty bonbony poprvé v životě a měly z nich neuvěřitelnou radost.
Potkaly vás na cestách nějaké zdravotní komplikace?
Karel: Diabetes mám téměř patnáct let a dokážu s ním žít tak, abych i na dobrodružných cestách vše zvládal. Mám štěstí, že i sebemenší hypoglykémii včas poznám a mohu řešit. Nepříjemné bylo jenom to, že si různí prodejci ovoce na pláži mysleli, že si místo inzulinu píchám drogy. A také jsme řešili problém při vstupu do Tádž Mahalu v Indii. Člověk tam může pouze se vstupenkou a vodou. Partner naštěstí dokázal hlídačům vysvětlit, že inzulinové pero a balíček mentosek musím mít při sobě. Po téměř půl hodině argumentů nás tam oba pustili.
Co vás na cestách nejvíce překvapilo? Ať už v souvislosti s nemocí, nebo i jen tak.
Karel: Největším překvapením pro mě bylo, že nejmilejší byli lidé, kteří toho měli nejméně. Například Myanmařany stačilo pozdravit mingalaba, což je ahoj v jejich jazyce, a smáli se na nás ještě dvacet minut. Velmi dobrý dojem na nás udělali i obyvatelé Vietnamu, kteří sami a nezištně nabízeli pomoc. Také mě překvapilo, že stejný glukometr, který používám já, byl na plakátech snad v každé indické lékárně.
David: Zjistili jsme, že pokud se chce, dá se zvládnout naprosto všechno. A také to, že lidé jsou hodní a vstřícní všude na světě a vůbec nezáleží na náboženství či barvě pleti. Dodnes nemůžu zapomenout, jak jsme v Myanmaru bydleli v malém rodinném penzionu a vždy, když jsme se vraceli, celá rodina vstala a poklonila se nám. Pak mě ještě překvapilo, že jsme přežili Indii bez střevních potíží.
Milují Asii, ale rádi se občas vypraví i do Evropy. Foto: Titan a Inzulin
Myslíte, že byste takto cestovali i jako zdraví?
Karel: Myslím, že bychom cestovali víc a do méně civilizovaných destinací. Neřešili bychom asi všechno dopředu, ale cestovali bychom spontánněji.
David: Určitě bychom cestovali, oba to milujeme. Kdybychom nebyli limitováni našimi nemocemi, věřím tomu, že jsme cestovatelé na plný úvazek.
Co vám při cestování nesmí chybět v batohu?
Karel: Vždy mám u sebe zalaminovaný text v několika jazycích o tom, že jsem diabetik, abych neměl na hranicích problém s převozem inzulinu. Jinak už dnes seženete cokoli téměř kdekoli, takže stačí sbalit léky, pas a platební kartu a můžete vyrazit. Na první cestu jsme měli krosny nabalené k prasknutí, na poslední jsme přemýšleli, jestli nepojedeme jen s jednou.
David: Třeba takřka všude na světě kromě Hongkongu a Sydney byla levnější zubní pasta, takže tu si můžete koupit na místě. Pro mě je nejdůležitější mít vždycky u sebe telefon. Máme v něm fotky pasů, důležité dokumenty, aplikace na ubytování, prostě vše.
Karle, co byste na závěr doporučil diabetikovi, který by chtěl cestovat, ale kvůli nemoci se bojí?
Karel: Pokud máte svoji cukrovku pod kontrolou a nedochází u vás k nepředvídaným a mimořádným situacím, tak se toho rozhodně nebojte! Na cestu se připravte, počítejte s uskladněním inzulinu a mějte u sebe sacharidy na případné hypoglykémie – ale to platí vždy a všude. Však to znáte.
