Trpí jí 400 milionů lidí. A i když se o ní v posledních letech opět mluví více, rozhodně není onemocněním posledních let ani desetiletí. Historie cukrovky čítá několik tisíc let. Za tu dobu prošly jak vývoj diabetu, tak i jeho léčba značnými změnami. Jaké jsou zásadní mezníky?
O vzácném onemocnění vyprávěl už papyrus
Diabetes mellitus je vlastně stejně starý jako starověká civilizace. První písemnou zmínku o něm lze najít už na papyru egyptského lékaře Hesy-Raa z roku 1552 před naším letopočtem. O tehdy ještě neznámé cukrovce mluví jako o vzácném onemocnění s neznámou příčinou, které se projevuje velkou žízní a častou potřebou močení. Jak tehdy cukrovku zkoušeli léčit? Všelijak, protože nebyly známé příčiny jejího vzniku. Především směsí sladkého piva, pšenice, naklíčených kukuřičných zrn a zeleného cypřiše.
Za sladkou vůní člověka se hnaly i vosy
O pár století později, přesněji ve druhém století před naším letopočtem, přišel Hippokratův žák Aretaios z Kappadokie se zatím nejpřesnějším popisem příznaků cukrovky. Popsal ji jako vzácnou, ale o to strašlivější nemoc, při které byl nemocný tak nepříjemně cítit sladkou vůní, že se za ním táhla hejna vos, kamkoli šel. Nemoci dal jméno diabetes, v řečtině diabainó, což znamená protékat něčím stejně, jako voda protéká tělem diabetika.
Ochutnávání moči jako lékařská praxe
Letopočty po Kristu už začaly přinášet řadu poznatků ohledně onemocnění, a tím pádem i vývoj v léčbě cukrovky. Prvním mezníkem bylo šesté století, kdy indičtí lékaři poprvé zaznamenali sladkou chuť v diabetické moči. Ani Číňani nezůstali pozadu. Ve stejném století upozornili na to, že jednou z možných příčin cukrovky je obezita.
Jak to vypadalo s poznatky v Evropě? Až do počátku novověku měly evropské státy lehce ztížené podmínky kvůli církvi, která striktně zakazovala zkoumání krve. I přesto s průlomovým poznatkem přišel Švýcar Paracelsus. Za příčinu cukrovky považoval změnu stavby krve a vnímal ji jako celkové onemocnění. Další mezník následoval v roce 1674, kdy Thomas Willis zavedl ochutnávání moči jako běžnou lékařskou metodu. Právě on doplnil název onemocnění o přídavné jméno mellitus, latinský výraz pro medový, protože tvrdil, že diabetická moč je sladká jako med.
Paracelsus byl světoznámý alchymista, astrolog a taky lékař, který už v 16. století učinil zásadní objevy ohledně diabetu. Foto: Wikimedia Commons
Kdy se cukrovka začala spojovat se slinivkou?
Ve století devatenáctém, a to díky lékařům Josephu von Meringovi a Oskaru Minkowskému a jejich pokusech na psech. Jejich následovník Edward Sharpey-Schafer pak prokázal, že látka ovlivňující metabolismus cukru vzniká právě ve slinivce. Tehdy však byla cukrovka ještě smrtelným onemocněním. Ve stejném století navíc Paul Langerhans jako první popsal ostrůvky, které na lidské slinivce jsou a které jsou po něm i pojmenovány.
Inzulin a první úspěšná léčba
Rok 1921 – pro diabetiky převratné datum. Frederick Grant Banting, John Rickard Macleod a Charles Herbert Best objevili ve zvířecí slinivce látku, po které psům klesla hladina cukru v krvi. Nazvali ji inzulin. Po úspěchu na psech se rozhodli, že ho zkusí aplikovat čtrnáctiletému chlapci, který se díky tomu stal prvním úspěšně léčeným diabetikem a žil dalších třináct let.
Inzulin se pak začal šířit napříč celým světem, do Československa se dostal v roce 1923. Ve stejném roce dostali Banting a Macleod Nobelovu cenu. Na Besta se jaksi zapomnělo, ale kolegové se s ním o cenu rozdělili.
Od roku 1991 si lidé rok co rok 14. listopadu připomínají Světový den diabetu vyhlašovaný Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Mezinárodní diabetickou federací (IDF). Ta má za cíl především zvýšit povědomí o všech typech cukrovky a podporovat programy pro prevenci cukrovky 2. typu. A proč právě 14. listopad? Je to den, kdy by narozeniny slavil jeden z objevitelů inzulinu Frederick Banting.
Frederick Banting a Charles Best (ten sedí vlevo a je také na úvodní fotce s myškou). Foto: Wikimedia Commons
Čím si prošel glukometr?
Život glukometru je o poznání kratší než historie cukrovky – světlo světa spatřil až v minulém století. S myšlenkou, že by bylo možné využívat specifické reakce těla pro stanovení hodnoty glukózy v krvi, přišla americká vědecká dvojice Clark a Lyons. V šedesátých letech byl pak světu představen návrh biosenzoru, který uměl změřit glukózu v krevním vzorku. Následně přišly testovací proužky.
V poslední dekádě minulého století pak došlo k zásadnímu rozvoji glukózových biosenzorů a stávaly se stále menšími, rychlejšími. Nyní jim stačí opravdu malé množství krve. Monitorovací systémy, jako je FreeStyle Libre, se už dokonce obejdou bez píchání do prstu.
