Březen 2020 / Natálie Veselá

Diabulimie může mít fatální následky

Kombinace diabetu 1. typu a poruchy příjmu potravy nejvíc ohrožuje teenagerky.

V mezinárodní klasifikaci nemocí ji nenajdete, ale diabulimie je zcela reálná hrozba. Diabetes 1. typu se při ní potkává s extrémním a nezdravým hubnutím; následky můžou být smrtelné. Organizace Diabetes UK odhaduje, že jí trpí až čtyřicet procent mladých žen a asi každý desátý muž s diabetem 1. typu.

Obzvlášť pokud jste rodičem dítěte s cukrovkou, měli byste o diabulimii vědět. Ohrožuje totiž především náctileté pacienty a pacientky. Nevyhýbá se ale ani dospělým diabetikům. Stejně jako v případě anorexie či bulimie jde o psychické onemocnění spojené s posedlostí váhou a touhou po štíhlém těle.

Pacienti, kteří mu podlehnou, záměrně vynechávají lékařem předepsané dávky inzulinu, aby zhubli. Jenže když jste diabetik, potřebujete inzulin k životu. Bez něj se vystavujete riziku závažných komplikací. Pokud ho tělu nedodáte, nesníží se vaše hladina glukózy v krvi, což může už během pár hodin vést ke ketoacidóze. Tento inzulinový deficit pak představuje reálné ohrožení na životě.

Dlouhodobá absence inzulinu je u diabetiků 1. typu vždy smrtelná. A i pokud ho vynecháte „jen“ občas, můžete přinejmenším přijít o zrak, poškodit si ledviny a nervy v nohou. Přesto si mnoho především mladých diabetiček svůj už tak dost závažný stav dobrovolně komplikuje.

Když buňky hladoví

Samotný mechanismus poruchy funguje jednoduše. Buňky ke svému fungování potřebují přísun glukózy. Tu po těle distribuuje krev a právě inzulin je zodpovědný za její přenos do buněk. Pokud se inzulin v těle netvoří nebo na něj buňky nereagují, vzniká diabetes. A když ve chvíli, kdy je to potřeba, nedodáme tělu inzulin pro správný chod metabolismu cukru, buňky si energii vezmou z tělesného tuku.

Proto vede nekontrolovaná cukrovka ke ztrátě hmotnosti. Navíc i k odvodnění organismu – glukózu, kterou buňky nezpracují, totiž tělo vylučuje společně s vodou. A to se také projeví na ztrátě hmotnosti. Nejde tu o žádné „zdravé“ hubnutí. Spouštěči nemoci bývají faktory, jako jsou perfekcionistické a impulzivní osobnostní rysy, nízké sebevědomí, nespokojenost s vlastním tělem, to vše často ve spojení s vnějšími vlivy. Hlavně s tolik kritizovaným, ale přesto stále panujícím kultem štíhlosti. Vliv může mít také averze k diabetu jako takovému.

Ignorace, odmítání a lži

Cukrovku mi diagnostikovali v pěti letech. Neustálá omezení, počítání cukrů a vysvětlování mé nemoci vedly časem k tomu, že jsem zahořkla a vytvořila si vůči ní odmítavý postoj. Bylo pro mne jednodušší nechat glykémii vysokou, než se neustále kontrolovat a obávat se hypoglykémie. A tak jsem cukrovku začala zkrátka ignorovat,“ popsala magazínu Healthline plíživý nástup diabulimie Američanka Asha Brown.

„Díky“ tomu, že inzulin nárazově vynechávala, mohla jíst, co chtěla, a stále zůstávala štíhlá. Lhala lékařům. S tímto extrémně hazardním přístupem žila dlouhých deset let a ke změně a následné léčbě ji donutil až manžel, který odmítal nečinně přihlížet tomu, jak si poškozuje zdraví. Dnes Asha vede neziskovku We Are Diabetes, jejímž cílem je poskytovat pomoc a podporu všem, kteří bojují se stejnými démony jako kdysi ona.


Asha Brown na plakátku neziskovky We Are Diabetes, kterou založila. Foto: Facebook We Are Diabetes

Žádný inzulin, žádný tuk

Také Maira Hermann Zeh z Brazílie přišla kvůli diabulimii málem o život. Svůj sedmnáct let trvající boj popsala před dvěma lety redaktorka magazínu Healthista. Cukrovku 1. typu jí diagnostikovali v jedenácti letech, v patnácti se kvůli ní začala cítit jako outsider a jejím největším přáním bylo zapadnout mezi ostatní zdravé puberťáky. Navíc tou dobou přibrala pět kilo, a tak začala vynechávat dávky inzulinu. „Žádný inzulin, žádný tuk. To byla moje logika,“ říká. Neodradily ji ani dvě hospitalizace s život ohrožující ketoacidózou.

Krátce před svými šestnáctými narozeninami, když se ve Velké Británii připravovala na přijímací zkoušky, se brnění nohou, které občas zažívala, změnilo na nesnesitelnou bolest.„Nemohla jsem se ani obléknout, protože dotek látky na kůži bolest příšerně zhoršoval. Přestala jsem chodit do školy, protože jsem se nedokázala obléknout,“ vypráví. Britští lékaři si s ní nevěděli rady a teprve po návratu do Brazílie vyslovil její endokrinolog nepříjemnou pravdu. „Byla jsem druhý nejhorší případ neuropatie, jaký kdy viděl,“ pokračuje Maira.

Půl roku v posteli

Kvůli poškozeným nervům na ni nezabírala žádná analgetika a Maira trpěla neustávajícími bolestmi. Vážila pětatřicet kilo. Její lékař navrhl, že ji uvede do umělého spánku, ale to její rodina odmítla. Doporučil tedy akupunkturu. Neměla co ztratit, tak kývla. „Do ordinace mě musel strýc odnést, protože jsem nebyla schopná unést svou vlastní váhu,“ vzpomíná.

K jejímu překvapení sezení pomohlo a odešla z něj po svých. Dalších šest měsíců se léčila kombinací farmak a jehliček a neuropatie se úspěšně zbavila. Podstoupila psychoterapii, přibrala na váze, začala zodpovědně přistupovat k diabetu i píchání inzulinu. Z diabulimie se ale dodnes necítí být úplně vyléčená. „Vždycky, když cítím, že nad tím ztrácím kontrolu, jdu si zaplavat nebo se projít. Voda mě uklidňuje,“ říká.

Vždycky je naděje

Maira doslova utekla hrobníkovi z lopaty, vystudovala biochemii a nyní pokračuje ve studiích akupunktury. „Doufám, že můj příběh dá pacientům s diabulimií naději. Vždycky totiž existuje,“ dodává na závěr.

Asha Brown s ní souhlasí a doporučuje začít tím, že si promluvíte s někým, komu můžete věřit. Zároveň vzkazuje: „Za problém, se kterým jste se setkali, se nemusíte stydět. Na svoje pocity máte právo. Máte právo být naštvaní na chronickou nemoc a mít starosti o svůj vzhled. Vypěstovat si poruchu příjmu potravy ale není řešení. Existují způsoby, jak se s tím vším vypořádat a udržet si zdravé tělo i mysl.“

V první řadě musí pacient pochopit, že hubnutí z neléčené cukrovky je nebezpečné. Řešení leží jinde a je při něm potřeba spolupracovat jak s diabetologem, tak s psychiatry a psychology. „V rámci dlouhodobé léčby by pak měl diabulimik pravidelně navštěvovat terapeuta, výživového poradce i svého lékaře,“ vysvětlila magazínu Allure Jill Lampert z Minnesotské univerzity. „Někdy se nemoc léčí ambulantně… a v některých případech se doporučuje i dočasná pobytová léčba.“

Opouštíte stránky FreeStyleLibre.cz, opravdu si je přejete opustit?