Červen 2020 / Viola Černodrinská

Blogerka Karolína Vobrubová: Na každé cestě vystupuji z komfortní zóny

Původně psala jen o kosmetice, ale jak na jejím blogu OK-makeup.cz přibývalo čtenářů, rozhodla se jim svěřit i s něčím osobnějším.

„Po prvním článku o tom, že mám cukrovku 1. typu, mi začali psát diabetici a rodiče dětí se stejnou diagnózou. A já díky tomu pochopila, že to má smysl. Se spoustou z nich jsem stále v kontaktu a myslím, že nám to sdílení ohromně pomáhá. Je fajn vědět, že v tom nejste sami,“ konstatuje Karolína.

V kolika letech se u vás nemoc poprvé projevila?
Ve dvanácti, v létě roku 2007. Pamatuji si, že jsem hodně pila a několikrát za noc se počurávala. Maminka je zdravotní sestřička, takže záhy poslala moji moč na vyšetření, a pak už to bylo rychlé. Ještě ten den, co přišly výsledky, mě hospitalizovali.

Jaké byly reakce okolí?
Konkrétní reakce už si upřímně moc nepamatuji, kvůli záchytu cukrovky jsem byla několik týdnů v nemocnici. Celá rodina mě ale podporovala, jak nejlépe to šlo, a jezdili za mnou skoro každý den. Ležela jsem v nemocnici v České Lípě, což je asi pětatřicet kilometrů od místa, kde bydlím. Nejdřív na jipce a později na dětském oddělení, tam jsem se ale s diabetiky nesetkala. Kamarády s cukrovkou jsem si našla až o rok později na dia táborech. Teprve tam jsem zjistila, že se s nemocí dá dělat spoustu věcí a že není tak limitující, jak jsem si myslela.

Máte nějaký tip na ideální stravování pro diabetiky?
Myslím si, že nic se nemá přehánět ani zakazovat. Když mám chuť, dopřeju si v rozumné míře v podstatě cokoli. Maminka mi nikdy nic striktně nezakazovala, takže jsem neměla tendence ujídat sladké potají, a myslím si, že je to tak dobře. Na sladké stejně moc nejsem, takže to pro mě není velký problém. Obecně se snažím jíst menší porce, hodně zeleniny a ovoce. Sladit kafe nebo čaj už jsem si odvykla hned na začátku. Třeba takový černý čaj s citronem si vyloženě pokaždé vychutnám. Stačí mi málo!

A co „guilty pleasures“? Máte nějakou stravovací neřest?
Miluju oříšky a chipsy. Obojí se snažím domů moc nekupovat, ale občas si prostě nemůžu pomoct…


S diagnózou diabetu 1. typu žije od dvanácti let. Foto: archiv Karolíny Vobrubové

Jak vám cukrovka zasahuje do běžného dne?
Za těch dvanáct let, co ji mám, se stala přirozenou součástí mého života. Sice se kolem ní točí celý můj den, ale mně už to přijde normální. Měla bych jíst přibližně ve stejný čas, což se mi ne vždycky daří. Před každým jídlem si kontroluju glykémii. A když odcházím z domu, mám u sebe pokaždé mobil, klíče, peněženku, něco sladkého a taky glukometr.

Měla jste někdy pocit, že vás nemoc při něčem brzdí?
Dříve bych bez váhání řekla, že nebrzdí. V posledních letech ale vidím, že je to občas těžší, než bych si přála. To, jakou mám glykémii, ovlivňují věci jako stres, hormony, jídlo a někdy se mi zdá, že i počasí.

Nejvíc s cukrovkou „bojuji“ při sportu. Jsem poměrně hodně citlivá na medikaci, takže při pohybu ho musím hodně snižovat a dost se dojídat. Ve fitku mám s sebou vždycky sladký džusík a během cvičení ho popíjím i přesto, že před zátěží doplňuji sacharidy a snižuji dávku medikace třeba i o polovinu. Někdy džus pro dobrou glykémii stačí, někdy je to málo a někdy zase hodně. To si každý musí vychytat sám.

Je něco, co vám v souvislosti s léčbou diabetu na trhu chybí?
Když vidím, jak rychle se vyvíjejí všechny technologie, říkám si, že to snad nebude trvat dlouho a k dostání budou ještě chytřejší pomůcky pro diabetiky. Můj senzor sice komunikuje s pumpou, ale ne s mobilním telefonem, což mi přijde škoda. Ono totiž v přelidněném metru pod péřovou bundou, svetrem a s plnýma rukama hledat pípající pumpu, která po mě často nic zásadního nechce, je dost nepříjemné.

Telefon má člověk vždycky po ruce, a pokud by ukazoval, jakou mám glykémii a co se na pumpě děje, usnadnilo by mi to život. Zároveň bych glykémii mohla po očku kontrolovat častěji, třeba když bych se dívala na hodiny nebo si četla zprávy.


Self-monitoring s FreeStyle Libre je pro ni každodenní záležitost. Foto: archiv Karolíny Vobrubové

Ráda cestujete. Na co musíte v případě cukrovky myslet, když se chystáte na dovolenou?
Vždycky s sebou vozím i větší taštičku s dia potřebami, jako je medikace a zásobníky, glukometr, proužky do něj, náhradní glukometr, odběrové pero, baterie a náhradní pero. Je potřeba myslet i na léky a potvrzení od lékaře. Všechno mám radši víckrát, aby se mi nestalo, že mi na dovolené něco bude chybět.Dia potřeby vozím v příručáku. Když je možnost, rozdělím je ještě do dalších zavazadel, která máme s sebou. Mám pak jistotu, že se nic nestane ani v případě, že bych jedno zavazadlo ztratila. A nezapomínám ani na sladkosti pro případ hypoglykémie. Hroznový cukr nebo sladké pitíčko s sebou nosím vždycky.

Jak to vůbec máte se stravováním během cest?
Pokud vím, že nás čeká celodenní výlet, do batohu s sebou vždycky přibalím jídlo. Stejně jako do letadla. Většinou je ho víc, než dokážeme sníst, protože pokaždé vidím všechny ty katastrofické scénáře. Už několikrát jsem od kamarádů diabetiků slyšela, jak měli hypoglykémii a u sebe nic sladkého, takže museli rychle shánět colu, džus nebo sušenku, což je pro mě noční můra. Pokud člověk hypoglykémii včas nezachytí, může působit opile, což potom může vyvolat nepříjemné situace třeba se spolucestujícími nebo ochrankou v obchodě.

V hotelech pak máme nejčastěji jen snídaně, přes den prozkoumáváme nová místa. Obecně se na cestách snažím jíst jídla, která přibližně znám a vím, co od nich očekávat. Určitě je to ale těžké, protože stejný pokrm se na dvou místech vaří jinak, z jiných surovin a tak dále. A svou roli hraje třeba i zralost ovoce.

Vzpomenete si na nějakou dobrodružnou situaci z cest?
Řekla bych, že každá cesta je pro mě dobrodružstvím. Pokaždé musím vystoupit ze své komfortní zóny. Často cestuji jen s batohem, ve kterém diabetické pomůcky většinou zaberou polovinu prostoru, takže se snažím cestovat jen s opravdu potřebnými věcmi. Ze začátku to pro mě byl nadlidský úkol. Teď vím, že skutečně moc věcí nepotřebuju.

A vyloženě dobrodružství jsem zažila minulý rok v listopadu – v Izraeli jsme šnorchlovali vedle delfínů na širém moři. Byl to krásný a silný zážitek. Překvapilo mě, jak jsou velcí a kontaktní.


Diabetik může cestovat i s batohem. A vyrazit vlastně kamkoli. Foto: archiv Karolíny Vobrubové

Kromě diabetu trpíte také atopickým ekzémem a píšete o kosmetice na ekzematickou pleť. Co byste poradila lidem, kteří ekzémem trpí?
Osobně se mi na něj osvědčil Jarischův roztok. Dá se koupit v každé lékárně, stojí pár korun a pleť zklidní.

A můžou ekzematici používat dekorativní kosmetiku?
Mně nevadí, naopak mi pomáhá, abych se během dne neškrábala. Pokud mám ekzému zrovna víc, snažím se líčení raději omezit, ale neřekla bych, že mi ho vyloženě zhoršuje.

Které produkty jsou součástí vaší denní rutiny?
Myslím si, že nejdůležitější je správná péče o pleť a hydratace, takže pravidelně používám odličovací mléko, čisticí gel a místo tonika právě ten Jarischův roztok. Ráno i večer používám hydratační krém, nejraději mám Moisture Surge od Clinique. Je lehký, ale výživný. Jinak mám ráda i kosmetiku od Nobilis Tilia nebo Yves Rocher. Záleží na ročním období a na stavu pleti – v zimě ji mám sušší, přes léto spíše smíšenou.

Máte i nějaký osvědčený přírodní recept proti ekzému?
Pravidelně užívám tobolky s pupalkou dvouletou, její účinky na pleť jsou skvělé. Pokaždé, když ji vysadím, vidím velké rozdíly. A vedle toho také zmírňuje menstruační bolesti.

Co vám v životě dělá největší radost?
Můj manžel, nejbližší rodina, kočičky, cestování a sluníčko.