Je to opravdu tak složité? Otázkou, která trápí rodiče malých diabetiků, se zabývají odborná centra, pedagogové a ředitelé školek, do jisté míry i zákonodárci. Česko už od dob minulých pokročilo, ale překážek je pořád celá řada.
Lékaři a další specialisté, kteří s nemocnými dětmi pracují, mají jasno. V ideálním případě by dítě mělo projít celou předškolní docházkou. I když má diabetes I. typu. Jedná se o nemoc, se kterou se dá žít zcela plnohodnotně, a sociální izolace pacientovi nijak neprospěje. Jenže vysvětlit to školkám nebývá tak jednoduché. Představa, že budou mít na starost dítě, u kterého je třeba vážit jídlo, hlídat glykémii nebo mu dokonce píchat inzulin, jim často nahání strach.
Co říkají české zákony
„Docházka je povinná v posledním roce školky, tedy před nástupem do základní školy. To, zda dítě bude do školky přijato, je pak zcela na rozhodnutí ředitele, případně zřizovatele mateřské školky,“ shrnuje Martina Bryndačová, která vede ostravské Centrum pro dítě s diabetem.
Česká legislativa mateřským školkám zároveň velí, aby přednostně přijímaly děti z takzvané spádové oblasti, tedy z místa, kde mají trvalé bydliště. Kdo si dá dvě a dvě dohromady, zjistí, že malého diabetika nebo diabetičku musí přijmout minimálně spádová školka, minimálně na rok. Řadě rodičů to však pochopitelně nestačí. Rádi by si instituci vybrali, pokud mají tu možnost, případně jí potomky svěřili na delší dobu.
„Dítě s diabetem je do školky velice těžce zařaditelné,“ podotýká obecně Bryndačová. Poměrně často se v centru setkává s případy, kdy školky diabetiky vůbec nechtějí přijmout. „Nové žáky po vyslechnutí diagnózy rovnou odmítnou, aniž by se zajímaly o to, jak může vypadat spolupráce mezi školkou a rodinou.“
Ostravské centrum pořádá i letní tábory pro děti s rodiči. Foto: Facebook Centrum pro dítě s diabetem
Jak přesvědčit vedení školek
Taková spolupráce je přitom zrovna klíčová. „I proto rodičům, kteří se na nás obrátí, nabízíme edukační materiály,“ vysvětluje Bryndačová. Jsou určené přímo pro pedagogy, ale třeba i pro vedení školek a škol; rodičům přijdou vhod a můžou pomoci změnit odmítavý postoj školky. „Často totiž mají velmi zkreslené informace o tom, jak s diabetickým dítětem pracovat.“
Do mateřské školky může přijít i pracovník centra, který vše pomůže vysvětlit. Není tomu tak samozřejmě jen v Ostravě, podobná střediska a organizace fungují ve všech českých krajích. Jde hlavně o zájem a snahu konkrétní školky.
„Nenajde-li se v ní osoba, která by byla ochotná rodiče vyslechnout a najít kompromis přijatelný pro obě strany, nemají rodiče žádnou šanci,“ podotýká odbornice. Když ve školce nikdo takový není, nezbývá rodičům nic jiného než žádat o zařazení v jiné instituci, kde nemoc jako problém nevidí. Může to být slušný maraton, s tím je nutné počítat.
Kdo se o dítě stará
Vstřícná školka je skvělý začátek – pak je třeba určit, kdo si dítě s cukrovkou vezme na starost. Většinou je to jeden určený pedagog nebo pedagožka. „Péče o diabetika pro ně znamená práci navíc,“ popisuje Martina Bryndačová. Základem je podle ní perfektní domluva mezi rodičem a zaměstnancem školky, který se musí všechno naučit a – hlavně ze začátku – musí být s rodinou v neustálém kontaktu. „Případně s ní konzultovat stav dítěte v situacích, kdy si neví rady.“
„Osobně si myslím, že by diabetik v mateřské školce měl mít vlastního asistenta, protože při počtu osmadvaceti dětí ve třídě si dost dobře neumím představit, jak pedagog řeší akutní komplikaci,“ říká odbornice. Realita bohužel asistenci zatím nepřeje. „Například v našem regionu nevíme o nikom, kdo by chodil do školky nebo na základní školu s diagnózou diabetes mellitus I. typu a měl tento druh podpory.“
Nárok na ni mají děti s poruchami učení a chování, autisté, děti s různými hendikepy, ale cukrovka I. typu se za důvod k přidělení asistenta nepovažuje. Vybraný pedagog, který se do péče dobrovolně pustí, tak musí ke svému běžnému úvazku přibrat ještě další aktivity. Schází se s rodiči, učí se pracovat se systémem, kterým se měří hodnota koncentrace glukózy, a správně reagovat v kritických situacích.
Bez čeho by to nešlo
Každé dítě s diabetem by u sebe mělo vždycky mít pohotovostní výbavu. K té patří voda nebo neslazený čaj; potraviny s pomalými i rychlými cukry, které bude potřebovat při hypoglykémii; glukagon, který se podává v případě nouze – při hypoglykemickém komatu, kdy diabetik nemůže jíst ani pít. A zařízení pro selfmonitoring, při kterém si pacient hlídá změny v koncentraci glukózy v krvi, popřípadě v tkáňovém moku. Umět by to mělo samotné dítě i vychovatel nebo vychovatelka, kteří se o něj starají.
„Dítě musí mít pedagog vždy na očích, aby mohl zareagovat na případný problém. Často u sebe nosí mobilní telefon, aby mohl informovat rodiče a konzultovat s nimi další postup v případě, že se vyskytnou potíže,“ popisuje Martina Bryndačová. Celé to podle ní může probíhat zcela bez problémů: stačí, když pedagog a rodiče dobře komunikují, stanoví se přesná pravidla a kompetence. Rodiče by samozřejmě měli být stále na příjmu.
Jídlo? Většinou na domluvě
Kromě toho je potřeba kontrolovat pitný režim (ten se ovšem ve školce hlídá standardně) a také množství a druh jídla, které dítě během dne dostává. Velmi často může jíst to, co ostatní, a jde jen o hmotnost. Dnes totiž specialisté diabetikům doporučují racionální stravu, kterou by školky měly zajišťovat i tak.
„Rodičům doporučujeme, aby kuchařkám do jídelního lístku zapsali gramáže porcí, které je dítěti potřeba navážit. V dnešní době to už nebývá problém,“ říká odbornice. V podstatě jediné, co je lepší vynechat, jsou sladká jídla; místo těch některé školky připraví speciální pokrm, jinde ohřejí to, co si dítě donese z domova. Vždy záleží na individuální dohodě.
I děti s diabetem rády mlsají. Foto: Facebook Centrum pro dítě s diabetem
Trable s inzulinem
Největší drama většinou vzniká okolo podávání inzulinu. „V případě, že dítě používá inzulinová pera, je situace komplikovaná,“ říká Bryndačová. Hlavně kvůli samotnému vpichu – je nepříjemný pro dítě i pro pedagoga, pedagog často inzulin píchat nechce a vlastně mu to ani nepřísluší. Jde přece jenom o zdravotnický úkon.
Podle Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy záleží na ochotě daného vychovatele. Když se rozhodne inzulin podávat, je celá akce na jeho odpovědnosti a případné (i když nepravděpodobné) poškození zdraví taky. Školka ani rodiče ho k přijetí takové odpovědnosti nutit nemůžou, vše stojí na domluvě. Většinou se situace řeší tak, že do školky před obědem dojíždí rodič nebo někdo z příbuzných, kdo se o aplikaci inzulinu postará.
Ideální to samozřejmě není. „Pro rodiče to často znamená, že jeden z nich nenastoupí do zaměstnání, opustí stávající práci nebo si musí najít takovou, kterou je možné dělat z domova. A v tomto směru u nás moc možností není. Dochází tak k sociálnímu vyloučení rodiče, na němž je závislá péče o dítě,“ upozorňuje Martina Bryndačová.
Jednodušší to mají rodiny, kterým se podaří získat inzulinovou pumpu. „V tomto případě stačí navolit potřebnou hodnotu na displeji zařízení a dávku dítěti odeslat,“ popisuje odbornice. To může snadno udělat pedagog – pečovatel, ale dávku inzulinu určují rodiče. „Nemůžeme očekávat, že pedagog bude odborníkem na cukrovku jejich dítěte.“
Komunikovat, učit se, integrovat
Uzavírá však optimisticky. „Pokud dítě do školky přijmou, většinou si personál poradí. Je v zájmu všech, aby se o něj dokázali postarat,“ shrnuje svou zkušenost. Když se pedagog, rodiče a dítě naučí komunikovat a pedagog se snaží problematiku diabetu pochopit, je skoro „splněno“. Třetím pomyslným přikázáním je podle Bryndačové dostatek snahy začlenit diabetika do kolektivu. Třeba i v rámci sportu. Neuškodí mu, naopak je zdravý.
Je také důležité, aby se s ostatními účastnil výletů nebo školek v přírodě. Už samotná nemoc a každodenní komplikace, které jsou s ní spojené, prcka nevyhnutelně odlišují. „Pokud jsou mu upírány ještě další možnosti na začlenění se do kolektivu třídy, určitě mu to nepomůže.“
Na takových cestách by diabetika měl doprovázet rodič, prarodič, prostě někdo, kdo může zodpovědně dohlížet na jeho zdravotní stav. Ve dne i v noci. „I tehdy je potřeba glykémii monitorovat, právě v noci totiž hodnoty často kolísají. Vliv na ně má například pohybová aktivita v odpoledních hodinách,“ uvádí odbornice.
Obecně věří, že dětem, rodičům i vychovatelům by pomohla lepší legislativa. „Je důležité, aby zákon přesně stanovil, na co děti s diabetem mají právo. Zatím je to v každém kraji jiné a integrace dítěte do předškolního kolektivu selhává.“ Asistent pedagoga nebo osobní asistent dítěte by při ní byl velkou oporou, tvrdí Bryndačová. „Nejen pro malého diabetika a jeho rodinu, ale především pro pedagoga, který má na starosti třídu plnou dalších dětí.“
