Pokud jste rodiči předškoláka s diabetem 1. typu, asi pátráte, jak bude vlastně probíhat jeho nástup do školy a kdo mu bude vážit jídlo, počítat sacharidy a píchat inzulin. Má smysl snažit se pro něj zajistit asistenta? A za jakých podmínek může jet třeba na školu v přírodě?
Vzhledem k tomu, že školní docházka je v České republice povinná, spádová škola vaše dítě přijmout musí. Pokud by ho kvůli cukrovce odmítla, dopustila by se diskriminace. Nečekejte ale, že vás budou vítat se slavobránou. „Ve školách mnohdy tvrdí, že podle školského zákona nesmí dětem učitel nebo učitelka aplikovat léky. Skutečnost je taková, že ze zákona nemusí, ne nesmí,“ říká Edita Vinárková z ostravského Centra pro dítě s diabetem.
Jednou nohou v kriminále
„Chápu ale, že se učitelé diabetu ‚bojí‘, aplikaci léků dětem po nich samozřejmě nemůžeme chtít,“ dodává. Je pravda, že s písemným souhlasem rodičů a povolením ředitele školy by učitel nebo učitelka mohli dítěti léky (tedy i inzulin) podávat, jenže v případě komplikací jsou u toho takříkajíc jednou nohou v kriminále.
„Nedovedu si představit, že bych zodpovědnost za kontrolu nemoci převedla na někoho jiného, pokud to není odborník. Připadalo mi to – a ono to je – tak strašně složité, že jsem nevěřila, že by to nějaký cizí člověk bral tak zodpovědně jako my,“ přidává svůj úhel pohledu Lenka, maminka dvou diabetických dětí. Takže když její dceři diagnostikovali diabetes, snížila si úvazek v práci a rovnou ji odhlásila z obědů. „Řekli mi totiž, že do družiny ji nevezmou, protože tam na ‚to‘ nejsou dělaní,“ vzpomíná Lenka.
Podobnou zkušenost mají i rodiče desetiletého Vaška. Vedoucí vychovatelka spolu se zástupkyní pro první stupeň jeho docházení do družiny striktně odmítly. Argumentovaly tím, že už tam mají i jiné děti, které mají nějaké zdravotní potíže, například potravinové alergie nebo astma. Ač rodiče vysvětlovali a vychovatelkám nabízeli edukaci, v tomto případě nepochodili. I Vaškova maminka tedy musela ze dne na den požádat zaměstnavatele o zkrácení úvazku.
Ostravské Centrum pro dítě s diabetem pořádá i letní tábory. Foto: Facebook
Šance na asistenta? Ano, ale…
Někteří rodiče dětí s diabetem žádají před jejich nástupem do školy o osobní asistenty. Podle Edity Vinárkové ale uspějí jen ti, jejichž děti mají kromě cukrovky ještě i jiné obtíže, například diagnostikovanou poruchu učení či ADHD. „Asistentů je obecně nedostatek,“ krčí rameny odbornice.
Do náplně práce osobního asistenta patří podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, mimo jiné i tyto vybrané činnosti: pomoc při výživě, medikace (aplikace léků podle lékařského předpisu) a používání přiměřených podpůrných prostředků a pomůcek. Pro takovou žádost se s dostatečným předstihem objednejte do pedagogicko-psychologické poradny, kde diagnostikují přesnou úroveň vzdělávacích potřeb dítěte a na základě toho pak podporu asistenta buď doporučí, nebo ne.
Školní zdravotník jako řešení?
Pokud má vaše dítě „pouze“ cukrovku, počítejte ale s tím, že nejspíš nepochodíte. Tak, jako maminka šestileté diabetičky Magdy. „Problém je, že ve školách a školkách neexistuje pozice zdravotních asistentů. Rodičům jsou pak dávány rady typu, aby čekali na chodbě školy a když dítě potřebuje, pomohli mu, nebo aby dítě vzdělávali doma. Nebo si našli soukromou školu, kde tyto služby nějak za peníze vyřeší. To si mnozí rodiče nemohou dovolit,“ řekla magazínu Náš REGION.
Také Edita Vinárková se přiklání k variantě školního zdravotníka. „To by bylo samozřejmě skvělé řešení. Záleží samozřejmě na počtu dětí, které školu navštěvují, ale myslím si, že jeden zdravotník na školu by určitě stačil. Je jen velmi nepravděpodobné, že se v jedné škole potká dvacet diabetiků,“ říká.
Kde jsou hranice samostatnosti?
Malý Vašek navštěvuje školní jídelnu od první třídy. Jeho rodiče škole poskytli kuchyňskou váhu a kuchařky mu ochotně váží přílohu. Maminka za ním v době oběda docházela a aplikovala mu inzulin. Dnes, ve svých deseti letech, už to zvládá sám podle telefonických instrukcí.
To, kdy se dítě naučí „pracovat“ se svým diabetem, je podle Edity Vinárkové velmi individuální.„Každé dítě je jiné. Některé to zvládají dřív, obecně bych ale řekla, že hranici samostatnosti v tomto ohledu překračují diabetici kolem dvanácti let,“ říká. A právě tolik bylo i dceři Lenky, když jela poprvé se školou na několikadenní akci bez doprovodu rodiče. „Bylo to na tři a půl dne a zvládla to jakž takž,“ upřesňuje Lenka.
Vaškovi rodiče řeší jeho účast na výletech a sportovních nebo kulturních akcích zatím vždy tak, že tam jsou s ním. V doprovodu otce jel po menších tahanicích s pedagogy i na školu v přírodě.
Pomáhají i moderní technologie
Rodiče malých diabetiků se vesměs shodují v tom, že kromě nějakého systémového řešení, jakým by bylo právě znovuzavedení školních zdravotníků, jim můžou pomoci také moderní technologie pro monitoring glukózy. Ty už jsou dostupnější. „Dnes už naštěstí hodně věcí řeší to, že když mají děti senzor, lze v určitých případech zobrazovat aktuální hodnoty glykémie na mobilech rodičů. Ti pak můžou zavolat dítěti, nebo i vyučujícímu, koordinovat případné výkyvy a předcházet hypo- nebo hyperglykemickým stavům,“ říká Lenka.
Když diabetes diagnostikovali jejímu synovi, bylo mu devět let, a kromě toho, že bez doprovodu jednoho z rodičů nejezdí na žádné mimoškolní akce, je v kompenzaci svého diabetu samostatný. „David se píchá sám, půl roku volal a domlouvali jsme se podle aktuální glykémie. Teď se domluvíme vždy ráno, aby už během dne volat nemusel.“
