Březen 2022 / Marie Barvínková

Souboje o prvenství i kradený alkohol. Co možná nevíte o počátcích inzulinu

Objev inzulinu nebyl procházka růžovým sadem. Počátky léčby diabetu 1. typu poznamenaly světové války, malicherné hádky i nezměrná ega.

Podle loňské zprávy Světové zdravotnické organizace je dnes devět milionů lidí naživu jen díky inzulinu. Jsou to diabetici 1. typu, pro které by ještě před sto lety jejich nemoc znamenala předčasnou smrt. Naštěstí dnes máme k dispozici inzulin, za který vděčíme hned několika vědcům a lékařům. Kdo z nich byl „ten hlavní“? Na to by vám každý z nich odpověděl jinak.

Sladká moč a jistá smrt

Studium cukrovky má dlouhou historii. Nemoc znali už ve starém Egyptě a název dostala v antickém Řecku. Zkoumal ji také slavný alchymista Paracelsus a v 17. století jí britský lékař Thomas Willis dal přezdívku „pissing evil“, což se dá volně přeložit jako „močové zlo“. Typickým prvotním příznakem totiž byla (a je) častá potřeba močit. Willis také zavedl ochutnávání moči jako diagnostický prostředek: diabetici ji měli velmi sladkou.

Jenže léčit diabetes, to neuměl nikdo. S pomocí diety se někdy dařilo život pacientů prodloužit. Ale protože jejich těla neuměla správně metabolizovat cukr, byli velmi slabí, pohublí, dehydratovaní. Nadprodukce takzvaných ketolátek vedla ke ketoacidóze, ta potom ke kómatu a k jisté smrti. Platilo to ještě na začátku 20. století, kdy vědci teprve začali chápat souvislost mezi cukrovkou a hormonem slinivky břišní – inzulinem.

Příliš krátká spolupráce

Následoval mnohaletý „závod“ o to, komu se podaří inzulin extrahovat a nasadit jako léčbu. V roce 1908 přišel s prvním úspěšným pokusem berlínský lékař Georg Zülzer. Jeho extrakt ze zvířecí slinivky fungoval na psech i na lidech, aspoň částečně. Snižoval množství cukru i ketolátek v moči, a dokonce jednoho pacienta probral z diabetického kómatu.

Preparát, který si Zülzer nechal patentovat pod názvem Acomatol, měl nejdřív silné nežádoucí účinky: způsoboval vysoké horečky, zimnice a nekontrolované zvracení. Ve spolupráci se švýcarskou farmaceutickou firmou Hoffmann-La Roche se lékaři povedlo přípravek vyčistit, používali k tomu alkohol. Ale přišly nové vedlejší účinky. Zvířata, na kterých látku testovali, měla křeče a někdy upadala do kómatu.

Züzler už nedostal šanci zjistit, proč k tomu docházelo, protože vypukla první světová válka a jeho laboratoř konfiskovala německá armáda. Dozvěděl se to mnohem později. Brzy se to dozvíme i my, ale nejprve musíme na scénu pozvat nová jména. A přesunout se na jiný kontinent – do Kanady.

Banting: vztekloun i nadšenec

Když se kanadský doktor Frederick Banting v roce 1918 vrátil ze západní fronty, přivítali ho sice jako válečného hrdinu, ale na velkou kariéru to nevypadalo. Praxe, kterou si otevřel, moc nevynášela. Chudý lékař si nemohl dovolit ani sporák, vařil si prý na laboratorním kahanu. Zkoušel se ještě prosadit jako malíř krajinek, jenže u kritiků propadl. Takže zpátky do laboratoře – a tam konečně na něco kápl. Přišel na způsob, jak izolovat inzulin ze slinivky, aniž by jeho snahu narušily trávicí enzymy, což dosud brzdilo některé jeho kolegy.


Dům v Ontariu, kde Frederick Banting přišel na to, jak úspěšně izolovat inzulin. Dnes před domem stojí jeho socha. Foto: Ken Lund / Flickr

Z provinčního Ontaria vyrazil do Toronta, za univerzitním profesorem Johnem Macleodem, kterému svůj objev s nadšením představil. Později vzpomínal, jak profesor po chvilce přestal poslouchat a začal si číst dopisy, které měl na stole. Neznámý lékař mu jednoduše nepřipadal jako dost velká vědecká kapacita, aby to s nápadem skutečně někam dotáhl.

Jenže Banting to ve svém zápalu nevzdával. Macleod mu nakonec nabídl univerzitní laboratoř a jako asistenta mu přidělil svého studenta Charlese Besta. Vznětlivý Frederick Banting na počátky jejich spolupráce vzpomínal jako na dobu plnou hádek a hubování. Best podle něj dělal spoustu chyb, a přitom „se choval, jako kdyby byl vyvolený nejen Macleodem, ale i Bohem. Musel jsem mu dát za vyučenou“.

Trable s Macleodem

Macleod ovšem Bantinga štval ještě víc. „Byl to chlap, kterému se nedalo důvěřovat,“ psal později, v roce 1940, ve svém deníku. „Nejsobečtější člověk, jakého jsem kdy poznal. Pořád hledal příležitosti, jak se svézt na cizím úspěchu. Když mu člověk ráno něco řekl, do večera se to objevilo v nějakém článku nebo přednášce pod jeho jménem. Bez skrupulí kradl nápady, kde jen mohl.“

Banting a Best se naopak v laboratoři sžili a v létě roku 1921 se jim dařilo. Úspěšně extrahovali inzulin a snižovali s jeho pomocí glykémii diabetických psů. Ty nejspíš Banting miloval víc než lidi. „Viděl jsem umírat lidské pacienty a nikdy mě to nerozplakalo. Ale když zemřel jeden z mých psů, nedokázal jsem zastavit příval slz,“ napsal si do deníku.

Psy ovšem i léčili. Někdy. John Macleod zatím trávil léto v Evropě a na Bantingovy vzrušené dopisy o laboratorních úspěších reagoval dost chladně. Výsledky se mu zdály nekonzistentní a ne zcela podle univerzitních pravidel. „Není možné, aby Torontská univerzita takové experimenty dál sponzorovala,“ psal Macleod. Když si to přečetl, dostal prý Banting záchvat vzteku a křičel: „Já tomu malému *** ukážu, že on NENÍ Torontská univerzita!“

Vztahy se ještě zhoršily koncem roku, kdy měl Banting svou práci prezentovat na velké vědecké konferenci. Byla to katastrofa. Ve chvíli, kdy přišel na řadu, dostal před publikem takovou trému, že zapomněl celou řeč. Situaci musel zachránit Macleod, který prezentaci dokončil. A jak už měl ve zvyku, objev inzulinu si při tom jaksi přivlastnil.


Spolupráce Fredericka Bantinga (vpravo) a Charlese Besta začínala bouřlivě, ale nakonec nesla plody. Foto: Wikimedia Commons

První vyléčený diabetik 1. typu

Zhrzený Banting hledal způsob, jak pozornost stáhnout zpět na sebe. Našel ho v lednu roku 1922, kdy muž jménem Harry Thompson přivedl do torontské nemocnice svého čtrnáctiletého syna Leonarda. Ten trpěl diabetem 1. typu a podle lékařské zprávy byl velmi unavený, bledý, podvyživený a dech mu byl cítit po acetonu (příznak ketoacidózy). Lékaři mu předpovídali brzkou smrt. Banting a Best ovšem věřili, že už jsou ve výzkumu tak daleko, aby Leonardovi zachránili život, a 11. ledna 1922 mu dali první injekci zvířecího inzulinu. Glykémie se mu tak snížila o čtvrtinu, ale toxické ketolátky se v jeho těle tvořily dál a na místě vpichu se navíc tvořily hnisavé vředy.

Chlapcův stav se dál zhoršoval. Vypadalo to beznadějně. Jenže tehdy do hry vstoupil talentovaný biochemik James Collip. Podobně jako kdysi Němce Georga Zülzera ho napadlo inzulin čistit od toxických látek pomocí alkoholu. Ale přišel také na to, co už Zülzer odhalit nestihl: že takhle vyčištěný inzulin může i zabíjet. I Collip ho zkoušel na zvířatech, která podlehla křečím a kómatu. Pochopil, že čistý preparát jim způsobuje hypoglykemický šok.

Tohle nebezpečí platí i u dnešního inzulinu, který se vyrábí biosynteticky. Díky Jamesi Collipovi a jeho následovníkům už dnes diabetici vědí, že inzulinu se nesmí aplikovat příliš a že případnou hypoglykémii je třeba zastavit s pomocí rychlých cukrů nebo i glukagonu.

23. ledna 2022 dostal Leonard Thompson injekci, kterou nachystal Collip. A výsledek byl fantastický. Zápisy z té doby uvádějí, že Thompson rychle „začal být aktivnější, lépe mu to myslelo, vypadal lépe a cítil se silnější“. Jeho glykémie se zásadně snížila a netrpěl žádnými nežádoucími účinky. Žil pak ještě dalších 13 let a nezemřel na cukrovku, ale na zápal plic.

Velká ega a ještě větší rivalita

Torontskému týmu se povedlo něco neuvěřitelného. Jejich objev ihned začal zachraňovat stovky a brzy i tisíce lidských životů. Jenže radost jim dlouho nevydržela. Skvělé výsledky zároveň odstartovaly obrovskou rivalitu. Tak třeba: Collip nechtěl Bantingovi prozradit, jak přesně inzulin připravil. Nato mu Banting několikrát vyhrožoval fyzickým násilím. Výhružky časem vystřídal stihomam, který lékař řešil alkoholem kradeným z laboratoře. „Nepamatuju si, že bych v březnu 1922 někdy šel spát střízlivý,“ vzpomínal později.


I dobové fotografie ukazují, že Banting miloval psy. Nejspíš víc než lidi. Napravo je s Charlesem Bestem. Foto: Wikimedia Commons

Banting už nebyl chudý ani neznámý – noviny ho oslavovaly, kanadský premiér Mackenzie King mu zaručil doživotní rentu, britský král Jiří V. mu udělil audienci v Buckinghamském paláci. Život mu ale přinášel další a další rozčarování. To největší přišlo v říjnu roku 1923, kdy Banting a Macleod za objev inzulinu obdrželi Nobelovu cenu. Napůl. A to byl právě ten problém. To, že se má o cenu dělit s Macleodem, který podle něj sám nic neobjevil a jen se chlubil cizím peřím, považoval Banting za vrcholnou urážku.

Ještě víc dotčený se cítil Charles Best, na kterého komise Nobelovy ceny tak nějak zapomněla. Banting se s ním sice o svou část ceny spravedlivě rozdělil, poslal mu 10 tisíc kanadských dolarů, a dokonce to oznámil veřejně, ale Best mu nikdy zcela neodpustil.

Kdo vyhrál inzulinové závody?

Macleod zemřel v roce 1935, Banting v roce 1941 během tajné letecké mise. A Best se rozhodl, že se jako objevitel inzulinu do učebnic zapíše on. Začal mlžit o tom, jak to na začátku 20. let celé bylo. Ostatně už si to skoro nikdo nepamatoval. Tvrdil, že Leonarda Thompsona tehdy vyléčili jen jeho zásluhou. Collip zatím stoicky mlčel. Vítr z plachet Bestovi nedokázali vzít ani evropští vědci, kteří mezitím inzulin také zvládli izolovat, jako například Nicolae Paulescu. Ten se sám zdiskreditoval jako antisemita a jeden ze strůjců holocaustu v Rumunsku.

Best se až do své smrti v roce 1978 objevoval v médiích. Později rád zdůrazňoval, že i když opravdu nebyl jediným objevitelem inzulinu, povedlo se mu to hlavní: dostat informace o přelomovém objevu mezi lidi. Nakonec ale všechny přece jen převezl vztekloun Frederick Banting. Světový den diabetu se totiž každoročně slaví 14. listopadu – na jeho narozeniny.