Klasický syndrom vyhoření – nebo také burnout syndrom – postihuje lidi, kteří mají psychicky i fyzicky náročná povolání s vysokou odpovědností. Zdravotníky, učitele, sociální pracovníky... Je přímo navázaný na chronický stres. Vyhořet ovšem může i člověk, který trpí chronickým onemocněním. Jde-li o cukrovku 1. typu, mluvíme přímo o diabetickém burnout syndromu.
Když je toho na vás moc
Ke zvládání chronické nemoci patří většinou nějaká pravidelná rutina a celé spektrum nutných úkonů: monitorování zdravotního stavu, medikace, návštěvy lékaře, udržování zdravého životního stylu. „Konkrétně u cukrovky to znamená, že si musíte píchat inzulin, kontrolovat hladinu cukru v krvi, zdravě vařit, zdravě jíst, dbát na to, abyste měli dostatek pohybu, a ještě si dávat pozor, abyste to všechno vybalancovali,“ upozorňuje Felicia Hill-Briggs, která donedávna působila ve vedení Americké diabetické asociace.
To všechno je doslova životně důležité, ale je to i únavné. Po čase můžou přijít pocity vzteku nebo beznaděje, nedostatek motivace a postupný úpadek zdravých návyků. Děje se to už teenagerům. Symptomy podle odborníků víceméně odpovídají těm, které známe z klasického syndromu vyhoření: emoční vyčerpání, celková tělesná únava, smutek, apatie, uzavírání se do sebe, nervozita, trable se spánkem, ztráta chuti k jídlu i zájmu o to, co pacienta dřív těšilo.
„Na diabetes už jsem nechtěl myslet“
Diabetickému burnout syndromu se zatím moc vědeckých studií nevěnovalo; za zmínku stojí malý, avšak zevrubný výzkum z konce loňského roku. Tým z University of Tennessee zkoumal osmnáct dospělých lidí s cukrovkou 1. typu. Každý z nich měl se syndromem vyhoření určitou zkušenost.
„Opravdu je to vyčerpávající. Musíte na sebe pořád dávat pozor, dělat si starosti se vším, co jíte, co děláte, s každým pohybem,“ postěžovala si jedna respondentka v hloubkovém rozhovoru, který byl součástí studie. „Už tak toho máte dost na práci, a k tomu si ještě každý den hlídat glykémii? Je to starost navíc. V noci se budíte nebo máte hypo, když se vám to zrovna nehodí. A děje se to pořád dokola. Je jasné, že vyhoříte,“ dodal jiný respondent.Vědcům se s pomocí zkoumané skupinky podařilo aspoň částečně zmapovat faktory, které k diabetickému burnout syndromu vedou, i další témata, která jsou s ním spojená. Opakovaně se objevoval pocit jakéhosi odosobnění, při kterém se lidé přestanou identifikovat s nemocí i její kompenzací. Jako by to bylo něco cizího. „Prostě jsem už na diabetes vůbec nechtěl myslet,“ uvedl jeden dvaačtyřicetiletý účastník.
Pomůže už to, že o problémech mluvíte. S terapeutem, s rodinou nebo třeba ve skupině na Facebooku. Foto: Pexels / Polina Zimmerman
Sdílená bolest – poloviční bolest
Výzkum přinesl i pozitivní poznatky. Zejména ohledně pacientů, kterým už se podařilo syndrom vyhoření překonat nebo zmírnit. Co podle nich nejvíc pomohlo? Podpora od rodiny, přátel a zdravotníků. Také prý to, že se soustředili na to, co je v životě těší a co jim dává smysl. „Vidím, jak dcera vyrůstá, můžu chodit do práce a věnovat se praxi, kterou dělám ráda, můžu navštívit nová místa, pořád zkoušet něco nového. Pocit vyhoření mi pomáhá přemoci právě to, že se na tyhle věci zaměřím,“ uvedla jedna respondentka.
Podpora blízkých se v rozhovorech často opakovala a velkou váhu jí přikládají také lékaři. Velmi užitečnou formu podpory mohou nabídnout také diabetická sdružení, spolky nebo klidně i skupiny na Facebooku. O svých pocitech si tam můžete popovídat s lidmi, kteří to třeba mají podobně.
Nemusíte být perfektní
Co vám ještě může pomoci, abyste burnout syndrom porazili nebo mu předešli? Podle odborníků je hlavně potřeba přijmout, že nejste dokonalí – že kvůli nemoci býváte naštvaní nebo frustrovaní, že vás občas glykémie „neposlouchá“, že děláte chyby a někdy se vám to prostě jen nechce řešit.
Jinak tu platí to, co u řady psychických obtíží. Když jste chvíli s motivací na štíru, ale zase se vrátíte do normálu, nic se neděje. Ale v případě, že jste dlouhodobě vystresovaní a unavení, špatně spíte nebo vás přestaly těšit činnosti, co jste dřív měli rádi, je čas vyhledat odbornou pomoc. Obrátit se můžete na svého diabetologa, ale určitě i na psychiatra nebo psychoterapeuta. Nikdy na to nejste sami.
